Evropský soud pro lidská práva k právu na umírání za pomoci lékaře

V srpnu roku 2023 podal právník Dániel Karsai, trpící amyotrofickou laterální sklerózou[1] v pokročilém stádiu stížnost proti Maďarsku z důvodu nemožnosti zemřít za pomoci lékaře.[2] Evropský soud pro lidská práva („ESLP“) se jeho stížností pro povahu věci zabýval přednostně. Dne 13. června 2024 vydal ESLP ve věci rozsudek[3], který ovšem žádný posun v dostupnosti PAD pro terminálně nemocné osoby neznamená.

Stěžovatel namítal porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („EÚLP“), který zakotvuje zákaz mučení a podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení, porušení článku 9, zakotvující svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání a dále článku 8, chránící právo na respektování rodinného a soukromého života, a to jak samostatně, tak ve spojení s článkem 14 představujícím zákaz diskriminace.

Karsai shledává porušení Úmluvy v plošném zákazu a trestnosti asistence u sebevraždy, a to i v zahraničí, a dále v nerovném přístupu, kdy na rozdíl od pacientů, kteří mohou docílit své smrti odmítnutím léčby, což umožňují jak vnitrostátní předpisy, tak ratifikovaná Úmluva o lidských právech a biomedicíně[4], stěžovatel možnost svobodně rozhodnout o své smrti nemá.

Právě možným porušením čl. 8 samostatně a ve spojení s čl. 14 Úmluvy se soud ve svém rozsudku podrobně zabýval, ostatní námitky shledal jako nepřijatelné z důvodu zjevné neopodstatněnosti. ESLP už ve své dřívější judikatuře[5] konstatoval, že plošný zákaz PAD zavedený státem není disproporční. Mezi členskými státy Rady Evropy není v přístupu k PAD konsenzus[6], prostor pro uvážení států (doktrína margin of appreciation) je tedy v tomto případě relativně široký, a to jak při rozhodnutí, zda PAD vůbec umožnit, tak pro případnou regulaci těchto praktik. Uzákonění PAD však nepředstavuje porušení práva na život zakotvené v čl. 2 EÚLP.

Soud konstatoval, že (citace z angličtiny): „zájem stěžovatele na přístupu k PAD souvisí s klíčovými aspekty jeho práva na respektování soukromého života v článku 8 Úmluvy“ a zabýval se tedy jednak negativním závazkem státu do tohoto práva nezasahovat (extrateritoriální trestnost asistence u sebevraždy), tak pozitivní obligací státu možnost podstoupit PAD zavést.

Dle maďarského trestního zákoníku je napomáhání k sebevraždě trestné i v případě, že k takovému jednání dojde v zahraničí, a to občanem nebo na občanu Maďarska (princip aktivní a pasivní personální jurisdikce). Stěžovatel tedy zdůrazňuje, že nejenže nemůže podstoupit asistovanou sebevraždu v Maďarsku, ale případně i osoby, které by mu napomohly ve vycestování z Maďarska za účelem podstoupení asistované sebevraždy v zahraničí, by mohly být dle maďarského práva stíhány.

Komparativně bylo zjištěno, že trestní postih za asistenci u sebevraždy není mezi zeměmi Rady Evropy ničím neobvyklým (i s přihlédnutím k personální extrateritoriální jurisdikci) a podle soudu není tento disproporčním zásahem do práva zakotveného v čl. 8 a nepředstavuje tedy ani porušení Úmluvy.

Ačkoliv respektování soukromého života zahrnuje i právo na to se rozhodnout, kdy a jak člověk zemře, dle ESLP čl. 8 Úmluvy nepředstavuje vymahatelné právo na asistovanou sebevraždu, resp. obligaci státu takovou možnost zavést.

K porušení čl. 8 ve spojení se zákazem diskriminace soud dále uvedl, že odlišný přístup k terminálně nemocným pacientům, kteří se mohou svobodně rozhodnout zemřít odmítnutím léčby a k pacientům, kteří tuto možnost nemají, je opodstatněný a nepředstavuje porušení Úmluvy.

ESLP se tedy přiklonil k argumentaci maďarské vlády, která zdůrazňovala možnosti paliativní péče a zastávala pozici, že zákaz PAD je v souladu s Úmluvou díky skutečnosti, že v tomto případě státu svědčí doktrína margin of appreciation.

Zároveň ale soud konstatuje, že EÚLP je nutné interpretovat a aplikovat v souvislosti s aktuálním děním a vývojem ve společnosti a současně připouští, že v přijímání PAD je mezi členskými státy zřejmý jistý vývoj.

Ještě dále pak jde ve svém disentním stanovisku soudce Gilberto Felici, který zdůrazňuje, že je nutné přihlížet nejen k pozitivnímu právu, ale zohlednit i to, že v mnoha zemích debata o zavedení určité formy PAD právě probíhá. Dle něj nic nebrání v konstatování, že stát je zavázán zajistit ochranu práva na soukromý život zavedením opatření k zajištění dostupnosti PAD. Extrateritoriální trestnost nápomoci k sebevraždě pak není v souladu s Úmluvou, když v tomto případě státu prostor pro uvážení nepřísluší.

Petra Hubínková

Vladislav Kutěj

—————————————————————————————————————————————————————————————

[1] Nevyléčitelné neurodegenerativní onemocnění, které progresivně vede ke smrti.

[2] Umíráním za pomoci lékaře (physician assisted dying – „PAD“) se rozumí jak asistovaná sebevražda, tak dobrovolná eutanázie.

[3] Karsai v. Hungary, no. 32312/23.

[4] Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny přijatá roku 1997 v Oviedu.

[5] Pretty v. the UK, no. 2346/02; Haas v. Switzerland, no. 31322/07; Koch v. Germany, no. 38082/04; Mortier v. Belgium, no. 78017/17.

[6] Eutanázii nebo asistovanou sebevraždu je aktuálně možné podstoupit v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku a Španělsku (v Portugalsku není právní úprava doposud účinná). Určitá forma asistované sebevraždy je pak legální v Itálii, Finsku, Lichtenštejnsku, Německu, Rakousku, Švédsku a Švýcarsku.