Vypořádání společného jmění manželů nařízením prodeje nemovitosti

Nejvyšší soud posuzoval (povinný) prodej nemovitosti při vypořádání společného jmění manželů. Jak se s otázkou Nejvyšší soud vypořádal, Vám ve svém shrnutí uvádí Mgr. Valentýna Hassmannová.

Dovolací soud se ve svém nedávném rozsudku, č. j. 22 Cdo 925/2023-329, ze dne 25. března 2024 zabýval případem řízení vypořádání společného jmění manželů, v jehož rámci mělo dojít k prodeji nemovitosti a rozdělení výtěžku z něj mezi manžely. Rozsudek potvrdil závěry, které již dříve předestírala odborná veřejnost.

Okresní soud ve Frýdku-Místku nařídil prodej pozemku, na němž se nacházel rodinný dům, a prodej podílu účastníků na lesním pozemku s následným rozdělením výtěžku mezi účastníky. Toto rozhodnutí potvrdil odvolací soud, přičemž se shodl s prvním soudem ohledně nemožnosti jiného způsobu vypořádání nejen s ohledem na narušené vztahy mezi účastníky, ale také s ohledem na skutečnost, že ani jeden z účastníků nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k úhradě vypořádacího podílu druhému z účastníků.

Dovolání žalovaného namítalo nesprávné posouzení možnosti vypořádání společného jmění manželů. Žalovaný tvrdil, že soudy obou stupňů chybně aplikovaly ustanovení občanského zákoníku, neboť umožnily prodej nemovitosti s následným vypořádáním výtěžku z prodeje, což podle žalovaného není adekvátní a může vést k nejasnostem ohledně majetkových práv. Soudy k prodeji nemovitosti nadto dle názoru žalovaného manžela přistoupili i za situace, kdy jeden z manželů měl o nemovitost zájem. Dovolání také upozornilo na nedostatek judikatorní praxe ohledně této problematiky. Žalovaný tak dovolacímu soudu předložil otázku, zda lze v poměrech nového občanského zákoníku vypořádat společné jmění manželů formou nařízení prodeje nemovitosti.

Nejvyšší soud shledal dovolání jako přípustné, nikoliv však důvodné. Odkázal přitom zejména na ustanovení § 712 občanského zákoníku, které předpokládá podpůrné užití ustanovení o společnosti a spoluvlastnictví, pokud jde o společné jmění manželů. Toto pravidlo je dle Nejvyššího soudu zapotřebí aplikovat v souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali, tedy pouze v případech, kdy občanský zákoník neobsahuje pro společné jmění manželů speciální ustanovení. Současně Nejvyšší soud upozorňuje na to, že je nutné při subsidiární aplikaci právní úpravy společnosti a spoluvlastnictví respektovat charakter a účel institutu společného jmění manželů. Za splnění této podmínky pak dle názoru Nejvyššího soudu lze uvažovat o aplikaci § 1147 občanského zákoníku, který stanovuje způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví i při vypořádání společného jmění manželů, což je ostatně závěr, ke kterému Nejvyšší soud dospěl již ve svých předchozích rozhodnutích (např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019; usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2695/2021).

Dle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeném v daném rozhodnutí je nutné vypořádat se s otázkou, zda při vypořádání společného jmění manželů připadají všechny možnosti vypořádání, které § 1147 občanského zákoníku stanoví, tedy i nařízení prodeje nemovitosti a následné rozdělení výtěžku.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k nařízení prodeje nemovitosti a rozdělení výnosu lze bez dalšího přistoupit, pokud manželé sami takový způsob navrhují. Nejvyšší soud se však dále přiklonil k názoru, že vypořádat společné jmění manželů tímto způsobem lze i za situace, kdy manželé (nebo jeden z nich) s tímto způsobem nesouhlasí.

Dovolací soud argumentuje tím, že soud není při vypořádání společného jmění manželů vázán návrhy účastníků řízení, tedy manželů. Vzhledem k tomu tak není možné, aby nesouhlas manželů s nařízením prodeje představoval rozpor s účelem vypořádání společného jmění manželů. Naopak by podle názoru Nejvyššího soudu opomenutí takového způsobu vypořádání společného jmění manželů v určitých situacích neumožnilo splnit smysl vypořádání společného jmění manželů.

Jedním z takových případů může být v praxi poměrně častá situace, kdy je předmětem společného jmění manželů nemovitost a ani jeden z manželů nemá dost financí na to, aby druhému manželovi zaplatil vypořádací podíl a kdy jsou vztahy mezi manžely tak zásadně poškozené, že se lze domnívat, že připadla-li by nemovitost manželům do podílového spoluvlastnictví, nebudou manželé schopni dosáhnout konsensu ohledně správy společné věci.

Shora uvedené závěry naznačovala odborná literatura již řadu let, jejich potvrzení Nejvyšším soudem lze ovšem, s ohledem na váhu jeho rozhodovací praxe, označit za zásadní. Jak ovšem uvádí sám Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí, v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů je vždy zapotřebí brát v úvahu konkrétní okolnosti daného případu.